Hlavní strana Trápení.cz

stránky vzájemné podpory a pomoci

Tvorba č. 3891 z 2010-09-10 17:42:05


Pocity

šla.. šla sama.. co nejdál od toho místa.. ten strom.. nechtěla se ohlížet.. prostě šla.. zajímavé bylo, že jí nedoprovázeli ani její nejlepší přátelé smutek, a samota.. ty dva nahradila poněkud utěšující jistota, a beznaděj.. tak prostě šla.. nevěděla kam, nevěděla proč, ale bylo to to důležitý? Nebylo snad důležitější to, že se nemůže na nikoho spolehnout? včetně sebe??

Ach.. kdyby jen nebyla tak naivní.. myslela si, že může něco změnit.. lidi, na kterých jí záleží.. omyl. ale proč jí to nikdo neřekl? nevaroval jí? Že se jí to nejenom nepovede, ale dokonce tím hodně ublíží, a ještě víc ztratí? Asi pro to, že všichni, kteří by ji mohli varovat o ní nejevili sebemenší zájem, ať už šlo o její rodiče, nebo kohokoliv jiného.. ne.. musela si to vyzkoušet sama.. aby na vlastní kůži poznala, jak to bolí.. ale.. "co je vlastně to?" .. "Láska?" .. "Nemyslím.." .. "Zrada?" .. "Možná.." .. "ale.. to co je tomu nejblíž je asi zklamání z její jediný naděje.." prostě se na to upla a věřila.. věřila že se všechno spraví, že bude všechno jako dřív.. chyba.. ještě, řekla bych, ztratila víc, než měla.. možná si to jen ještě neuvědomila.. jak šla.. přestávala na lících cítít větřík, čechrající lehké, bílé chmýří pampelišek.. přestával jí vadit kolem poletující, a neustále otravující hmyz... zdá se jí to, nebo jakoby přestala být tak moc unavená? Neví.. ale sejde na tom..? nejspíš by řekla, že si to nechá projít hlavou.. jako tolik věcí.. který zapoměla hned jak je slíbila, nebo se na ně prostě vykašlala.. jak moc by to teď chtěla vrátit.. ale.. není pozdě? Asi nesmyslná otázka.. přesto si potřebovala pro sebe potichu odpovědět, aby rozehnala to pomalu houstnoucí a stísňující ticho "Jo, je.." ale.. furt jí hlavou kroužila ta jediná otázka.. proč? proč se musela tolik zklamat nejen v ostatních, ale o co hůř, i v sobě? proč myslela, že když něco provede, ostatní jí budou neustále tahat z problémů? Dobře.. tohle možná nebyl jenom.. problém.. ale měla svoje kámoše, na který spolíhala.. včetně sebe.. a o to de ne? .. "Ne.." odpověděla si sama.. zase.. Už nejde o nic.. Vypadá to, že došla.. došla na kraj skály.. strmý sráz.. super místo, pomyslela si ironicky, a opatrně se posadila.. ruku si rozřízla o malej, ostrej kamínek, a to, že jí to vůbec nebolelo jí nepřišlo nijak zvláštní.. stejně jako bílá košile nasáklá její krví od toho, jak se prodírala křovím a bodláčím nevidící přes slzy v očích.. nevnímala to.. poslední dobou nevnímala nic.. posledních pár tejdnů už se k ní nikdo nechoval jako dřív.. jako by už nebyla.. na její volání lidi nereagovali.. kdykoliv náhodou zaslechla své jméno v hovoru, bylo zatíženo jakýmsi neurčitým smutkem.. Zklamala.. ale že by až tak? Ne.. to není možné.. vždyť, říkala si, jak to je? "Nenávidět je lidské, ale odpouštět božské..." Nebo nějak tak.. a lidi se přece nazývají bohy.. tak proč to všechno? Dobře.. možná udělala pár nespráných věcí.. ale.. ne.. nemůže tomu věřit, že by se od ní otočili všichni.. seděla tam na kraji srázu.. nohama si kopala do rytmu svých myšlenek.. možná by si kopala do rytmu svýho tepu.. kdyby nějakej cítila.. a.. chvějíc si pomyslela "neochladilo se?"... koukla se na ruku.. celá od krve.. ale.. vždyť to bylo jenom škrábnutí.. zvláštní.. opatrně zvedla prst k ústům a ránu očistila.. ani necítila tu zvláštní, kovovou chuť krve.. v tu chvíli si uvědomila.. né že by ostatní snad ztratili víru v ní, ale ona jí ztratila sama v sebe.. naklonila se přes okraj toho ničivě vražedného srázu a snažila si to všechno srovnat v hlavě.. najednou ji z myšlenek vyprostily zvuky.. a houkačky.. ale zněly jako z povzdálí.. stejně.. stejně už tu nemá co dělat, tk se rozhodla, že se koukne.. jen tak letmo.. stejně tam o ní nikdo nebude stát.. proč taky.. šla tou samou cestou, a přemýšlela na ty okamžiky, kdy byla sama sebou.. měla oporu kolem.. i v sobě... z těch tak vzdálených, ale stále hřejících myšlenek jí vyrušila horká slza stekájící jí po tváří, která za sebou zanechávala vlhkou a klikatou stopu smutku, strachu, a bolesti.. když na rtech pocítila její slanou pachuť, neudržela se.. byla tam druhá, třetí.. pátá.. obraz se jí rozmlžil, a ona zakopla.. zůstala tam tak ležet.. proč se zvedat.. stejně už o nic nejde.. ani ta pitomá bolest se nedostavila!! to už jsem pro všechny tak málo? .. teď se v ní probudil neskutečný vztek.. na všechno a všechny kolem sebe.. a.. i když si to nechtěla přiznat, nejvíc asi na sebe.. razila si cestu křovím, plnná toho bezútěšného vzteku a bolesti z toho, že se jí dosud nedostalo vysvětlení.. otřela si oči od slz, a uviděla v dálce matné postavy lidí.. a za nima.. ach ne.. ten strom.. vždyť si už jednou slíbila, že už tam nikdy nepůjde.. ale zvědavost jí přemohla..už došla k lidem, odstrkovala je od sebe, aby se dostala co nejblíž... to, že jí vůbec nevnímali, možná schválně ignorovali.. vztek.. když se dostala až dopředu, jaksi povýšeně se ohlídla na tu masu lidí za sebou, kterou překonala, a až teď si uvědomila, že většina brečí.. zakrývá si obličej.. nebo.. nebo zírá prázdným pohledem na něco za mnou.. otočím se.. a.. ale.. to.. nemůže být možné.. na provazu.. na provazu se tam v lehkém větříku pohupuje..ona..přez vzlyky už neslyší ani svoje myšlenky.. padne na kolena.. na zem.. a v prachu se tam svíjí žalem malá ztracená duše...

dula (13) žena   smazat

Prostor pro tvou reakci

Víš, jak toto trápení vyřešit nebo chceš autora povzbudit či se ho na něco zeptat? Máš za sebou podobnou zkušenost? Poděl se o své myšlenky zde.

tvá přezdívka:

11.9.2010 0:18:16


smutý příběh,ale je to tak i já mvám někdy podobné pocity,ale doufám že tak daleko nedojdu.Jo ,povedlo se ti to ,mně se to líbí:)

lilie

11.9.2010 0:16:27


Je to hezky napsaný , máš vážně talent .. ;) Jen mi nejde do hlavy ten konec ..

Sany1 (21) žena registrovaný uživatel

hlavní strananápovědapravidlakontaktpošli sms

optimalizace PageRank.cz